Svatba. Jen papír, nebo nejhezčí den v životě?

Vnímáte svatbu jako pouhý papír, který ke šťastnému vztahu nepotřebujete? Nebo jste vždy snili o té velké slávě, na kterou nikdy nezapomenete?

Svatba pro mě byla důležitá. Chtěla jsem být manželkou svého partnera. Netoužila jsem však po obřadu. Představovala jsem si ideálně svatbu ve dvou. Záleželo mi na manželství, ne na svatbě jako takové. Nejsem ráda středem pozornosti a představa velké ceremonie mě děsila. Nakonec jsme zvolili kompromis. Rozhodli jsme se pozvat ty nejbližší a nemohli jsme udělat lépe.

Ani jeden z nás nebyl do poslední chvíli nervózní. Svatba byla odpoledne a já si místo s nějakou stylistkou sedla s mamkou a kamarádkami. Stihly jsme dopoledne kafíčko, já se u toho nalíčila, daly jsme si pizzu a svatba mohla začít.

Situaci jsem si začala uvědomovat až ve svatebních šatech. Když jsem se schovávala za rohem, zatímco hosté usedali v zámecké kapli. Začala jsem mít na krajíčku.

Nervozita konečně začala pracovat. Obličej se mi kroutil snahou nebrečet. Pak jsem ale viděla svého muže, jak tam stojí a čeká na mě. Ten pocit bych přála zažít každé ženě. Po chvíli už mě chytl za ruku a já věděla, že jsem tam, kde mám být.

Během obřadu jsem slzy neudržela. Ten pocit byl nepopsatelný.

Trochu jsem očekávala, že to celé budu vnímat jako hezký den, ale obávala se, že budu třeba i zklamaná, že mě to tak nezasáhne. S přípravami jsme si tolik hlavu nelámali, nebyli jsme nervózní a já tudíž nečekala nic velkého.

Opak byl pravdou. Jak jsem vždy tvrdila, že mi nejde o obřad a nechci velkou svatbu, byla jsem šťastná, že tam naši nejbližší byli.

Prožila jsem před oltářem tak silné okamžiky, že si však nedovedu představit přítomnost cizích lidí či pouhých známých.

Na pozvánce jsme lákali na zimní svatbu. Ráno jsme se probudili do bíla. Byla to sněhová nadílka plná štěstí?

Nyní jsem manželkou nejúžasnějšího muže, jakého jsem si mohla přát. Spoustu let jsem čekala, trápila se a hledala. Našla jsem ho a nyní nosím pod srdcem naše děťátko. Mám rodinu, o které se mi nesnilo.

Spoustu let jsem žila v přesvědčení, že nejsem rodinný typ, ale jak zpívali Kodaline při našem prvním tanci „Love will set you free“.

Nepotkala jsem svého muže v mladém věku. Neplánovala jsem rodinu, jakou mám. Jednou jsem dala nový život svému Ignácovi a dojímala se nad tím, jak je šťastný. Teď dal někdo další nový život nám oběma. Život si nenaplánujeme. Dostuduji, vdám se, budu mít práci, děti, dům. Život se občas děje jinak, než my chceme, ale přesto se nesmíme vzdávat a jít našim snům naproti. Jako my dva. Nepotkali jsme se náhodou na ulici, ani nás nikdo neseznámil.

Pokud svou spřízněnou duši najdete, můžete spolu žít oddaní i neoddaní. Mně osobně svatba posunula náš vztah úplně někam jinam, dodala mu na váze. Manželství je pro mě mnohem více než jen papír a ten pocit, kdy si u oltáře přede všemi dáte první polibek dříve, než jste měli, že se vám všichni smějí, bych přála každému!