Rok mámou

Je to kolotoč. Každý den je stejný a přesto tak jiný. Nevíte, co vás čeká za minutu, natož odpoledne nebo večer. Chcete plánovat, pracovat, užívat si miminko. Vše se tak nějak prolíná, den se vleče a zároveň utíká.

Už je to rok, co jsem mámou. Vlastně rok a měsíc, skoro dva.

A to je asi tak na úvod ten problém. Říkáš si, napíšu ten příspěvek, až jí bude půl roku. Pak si řekneš, no tak v roce k narozeninám se to bude taky hodit. Nakonec je to rok a… začneš to psát a než to dopíšeš, možná z toho budou roky dva.

To jsem si sem přišla, že si zas jednou zkusím napsat článek a koukám, hele já tady mám jeden rozepsaný z července. No tak ten úvod a fotku nechám (víc jsem toho tehdy nestihla) a navážu. Však ono je to zase tématický.

Bylo to kvůli práci, jinak nemám čas si jen tak prohlížet fotky. Zastavila jsem se v období “můj single life na Letné”. Nemůžu říct, že bych tehdy prožívala něco skvělýho, ale ani jsem neprožívala nic špatnýho a ráda na tu dobou vzpomínám.

Byl to takový ten “me time”, který byl a už nikdy nebude. Trávila jsem čas sama se sebou a pak taky s Ignácem. Hodně jsem tou dobou psala. A proč asi? Neměla jsem přece s kým ty moje zážitky a myšlenky sdílet.

A taky jsem na to měla čas. Jdeš se projít, rozjímáš nad tím, proč jsou listy na podzim žlutý a pak o tom v kavárně nad dortíkem napíšeš článek.

Me time znamená, že si můžu zavřít dveře na záchod nebo si večer u televize konečně ostříhám nehty, abych Věrušce v noci při kojení nevypíchla oko.

Lidi si mě pamatují jako tu, co nechtěla děti. Ve svém letenském životě jsem se určitě nerozplývala nad kočárky a spíš jsme se jim s Ignácem uhýbali. Když to moc běhalo nebo křičelo, klidili jsme se jinam.

Pak jsem ale potkala toho pravého a ten mi obrátil život naruby. Znáš to. A jestli ne, tak určitě poznáš, neboj. Taky jsem tomu nevěřila.

No a tak teď se moje slovní zásoba rozšířila na baf baf, ťapi ťapi, či čí, paci paci… všimni si, že radši všechno říkáme dvakrát, abychom se ujistili, že jí to v té hlavičce zůstane. Jediný, co stačí říct jednou je táta. Ráda to pak během dne opakuje sama. Protože táta je prostě ten nejlepší a o něm se musí pořád mluvit! Usínáš, řekneš táta. Vzbudíš se, táta!

Měla jsem tehdy takovou spisovatelskou ideu, že budu všechny ty naše zážitky a srandy zapisovat. Jenže, jak už asi i nerodič pochopil, není čas! A pak taky, je to vůbec vtipný, co zažíváme?

Tak třeba, přijde ti něco vtipnýho na tom, že než za sebou zavřeš dveře od záchodu, tvoje dítě už stihlo sníst půl roličky toaleťáku? Už nějakou dobu přemýšlím nad tím, jestli by jí chutnal jedlý papír. A jestli by ho jedla, kdybych ho nastrkala do šuplíků a skříněk, nebo jestli by i nadále upřednostnila dopisy z banky, faktury, vyúčtování elektřiny, tatínkovy vizitky. Jo, ty jí chutnaj hodně. A taky letáčky na rodinný focení jsou moc dobrý.

Všechno to teď tak letí, že mám pocit, že se to v tý hlavě kolikrát ani nestihne zapsat. Nebo mám vykojenej mozek a nefunguje mi paměť. Když se ale fakt zamyslím, ta třeba na to, jak spinkala v nosítku, nezapomenu. Když někoho s nosítkem vidím, tak jsem se přistihla, že jim závidím. Bylo to hrozně krásný období.

Ale teď je to taky krásný. Když brečí, tak už víme proč, když se pokadí, tak už víme z čeho, když spí, tak už tušíme, na jak dlouho.

A jak tak koukám, asi ten konec spánku přijde co nevidět a mě už stejně nic nenapadá. Můj mozek teď na nic delšího stavěnej není. Chtěla jsem si jen zkusit, jaký by to bylo si zase jednou napsat článek jako tenkrát na Letný v kavárně.

Tak třeba zas někdy.