Jak jsem si dala digitální detox

Už tolikrát jsem si plánovala, že si dám digitální detox, až přišel sám.

„Návrat do reality.“, říkáme. Naše letošní dovolená však žádným útěkem z reality nebyla. Čím dál víc vnímám, že si doma vytváříme prostředí, ze kterého nikam utíkat nepotřebujeme. Udělali jsme si výlet, načerpali sluníčka, soli a písku do vlasů a taky jedli hodně pizzu.

Tu nejlepší jsme měli předposlední večer před odjezdem domů. Chcete slyšet historku o tom, jak si už čtvrtý den dávám digitální detox? (Dobře, dneska jsem doma otevřela počítač.)

Vyhlídli jsme si pěknou restauraci. Mezi vinicemi, u cesty, výhled všude okolo.

Vydali jsme se na poslední západ slunce na pláži a cestou zpět (dle recenzí) na výbornou pizzu a „tiramisu to die for“. Cituju Google recenze.

Milý číšník nás uvítal ve dveřích. Po dlouhé době někdo mluvil anglicky. S kočárkem a psem jsme si vysloužili soukromý koutek v rohu restaurace. Nic netušíc nám přinesl českou plechovku Coca-coly.

Věruška už byla unavená, tak jsem si pizzu snědla ve stoje, resp. hopsajíc s nosítkem, aby spala. To nic nezměnilo na tom, že jsem ten večer měla snad nejlepší pizzu a tiramisu svýho života.

Po několikáté jsme zalamentovali, že restaurace v Itálii otvírají po Věruščině večerce, a tak jsme dojedli a prchali s ní spát. Já prchala napřed k autu. Můj muž měl za úkol posbírat věci a zaplatit. Vše splnil.

„Do kočárku“, řekl. Do kočárku, ve kterém byla i deka, moje jeanska a další věci, které jsme před autem vyndávali. V tu chvíli už mi bylo jasný, že telefon skončil někde ve tmě tmoucí na zemi před autem, zatímco my tou dobou diskutovali nad tím, kdo mi ušpinil bundu.

Tatínek šel převlíkat dítě do pyžama a já s Ignácem jsem sedla do auta a vydala se hledat svůj telefon. Už při příjezdu na parkoviště jsem ho i v těch pochybných světlech, které naše auto má, viděla. Jenže jsem neviděla jen telefon.

Byli na volno a vypadali, že jsou na hlídací obhlídce. Já se normálně psů nebojím, ale v Itálii jsem viděla psy právě spíš hlídací, na řetězu či v kotci. Nebyla jsem si tedy jistá, zda se jedná o mazlíčky.

Co teď? Srdce jsem měla až v krku a telefon venku na štěrku.

Chvíli jsem se odhodlávala. Říkala jsem si, že bych tam taky mohla sedět až do rána. Tak jsem Ignácovi zavelela, ať ho ani nenapadne vyskočit z auta a vyskočila jsem z něj sama. Největší rychlostí, jakou jsem zvládla vynaložit, jsem doběhla k telefonu a zase zpátky do auta. V tom už jsem cítila, že pes běží za mnou a já jen tak tak dovřela dveře. UF, ještě teď mi tluče srdce!

Moje srdce tluče a to mobilní dotlouklo. Telefon byl na padrť. Je mi jasný, že vzadu u kufru vypadl a při odjíždění jsme ho přejeli. Chtěla bych vědět, jestli by se jeden z nás trefil, kdybychom ho přejet v tý tmě skutečně chtěli.

Mohla bych být naštvaná a nebo si z toho vzít to dobrý. Kdo viděl moje první reels, které jsem v Itálii natočila, ví, že jsem se rozhodla pro změny a posun dál se svými projekty. Za nový telefon se mi do té doby utrácet nechtělo, ale když už musím, tak jsem zvolila zase o něco lepší kameru a přesně vím, kde ji začnu využívat. Pro klienty, ale taky co? Pro sebe!

Těšte se.