Spánek, to je oč tu běží

Už dopředu jsem tušila, že se vše bude odvíjet od jejího spánku. Nedovedla jsem si ale představit, že to vlastně bude téma téměř jediné.

Někdo z porodnice spěchá domů. Upřímně, já si to tam užila. Měly jsme super spolubydlící, povídaly jsme si, kojily a jedly. Věruška spala pořád, já moc ne. V noci, než jsme nakojily… a přes den furt nějaká vizita, kojení, vizita, kojení. Na kojení jsem ji musela budit. Během kojení jsem ji musela budit. Jako naivní prvorodička jsem věřila, že se mi narodilo dítě, které bude dobře spát.

První dva týdny nám bylo dobře, ale furt jsem něco počítala. Gramy před kojením, gramy po kojení. Jak dlouho už spí. Mám ji budit? Mám ji nechat spát? To ale nebude pít, jak má. Kolikrát za noc jsme vstávaly? Když ji dám spát v 10, tak vstanem za noc jednou, když ji dám spát dřív, tak budu vstávat dvakrát. Mám ji budit? Nemám ji budit? A furt dokola.

Každý den jsme si psaly s kámoškami, co mají stejně staré děti. O čem jsme si psaly? „Hele myslíš, že ji mám vzbudit? Nebo ji nechat spát?“

Než jsem to vyřešila, vyřešilo se to samo. Buzení přestalo být potřeba. Tatínek si šel odpracovat poslední měsíc do práce, než nastoupí na mateřskou a nám (Věrušce) začaly prdy. Zatím to nejhorší období (zuby ještě nemá).

Křičela a křičela. Nejdřív jsem nevěděla proč. Tak brečelo miminko, brečela maminka. Po návratu z práce málem i tatínek.

Už se moc nespalo.

Jedny kapičky, druhý kapičky, cvičení, nošení, vaničkování… Dokonce v noci po sídlišti s nosítkem jsme chodily a pak s ním chvíli i v sedě spaly.

Všichni sousedi začali komentovat plačtivost našeho miminka. Slyší nás skrz zdi a otevřená okna. Vidí ji plakat v kočárku, kde nechce spát.

S kámoškama se nám děti v tom období relativně synchronizovaly. Každé trápilo možná něco jiného, ale maminky trápilo to stejné. Spánek. „Daří se ti přendat do postýlky? Mně se u toho vždycky vzbudí. Na začátku tam tak hezky spala, teď vůbec.“ Naše esmeskové konzultace pokračují. Nic si samozřejmě neporadíme, ale jsme v tom spolu.

První tři týdny po porodu jsem se učila, že už zase můžu ležet na břiše. Než jsem si na to zvykla, začala jsem se učit, že už zase nemůžu. Věruška usla vedle mě. Nejen, že začala bojkotovat přenášení do postýlky, začala bojkotovat veškerý můj pohyb. Moje kyčle jsou po celé noci na boku v plamenech. Postupně odcházejí i ramena, jelikož na ruce už v posteli nezbývá místo.

S rozvinutím její pohyblivosti se rozvíjí v noci i ta naše rodičovská. Už ji nemůžu kojit na kraji postele a usnout. V zájmu mých kyčlí, ramenou a prsou, potřebuji měnit strany při každém kojení a tak s tatínkem rotujeme po posteli, aby dítě stále spalo mezi námi. Po pár dnech rotování jsme se s Věruškou přirazily ke zdi, tak už rotujeme jen my dvě a tatínka necháváme spát na kraji se zadkem vystrčeným z postele ven, aby si našeho holčička mohla při spánku hezky rozpažit.

V období kolik jsme byli rádi za minuty, kdy neplakala. Neodvažovala bych se po ní chtít ještě spánek. Byla chudinka unavená, ale usnout jí nešlo. Chvíli to vypadalo, že moje podnikání půjde k ledu a tatínek bude muset zpátky do práce.

Už ani nevím, jak se to stalo, ale začala jsem ji nějak lépe vnímat. Bříško přestalo bolet a spaní přes den přišlo. Avšak ideální matrací byla maminka, a tak mi práce stála i nadále.

Záchrana přišla, když jsem opravdu začala poznávat, kdy to na ni jde a v tu chvíli ona přestala bojkotovat kočárek a začala v něm spát. Teď, po uplynutí třetího měsíce máme režim. Dopoledne na procházku v kočárku, odpoledne, když začne kňourat, šup s ní do nosítka a skákat na balon. U toho se už dá pracovat, ale ke kyčlím a ramenům se přidávají záda.

Ale je to režim nerežim. Někdy vyjde, někdy nevyjde a za týden to bude jinak.

Její zálibu v nosítku ale nepochopím. Tuhle jsme se celá rodina (i se psem) vydali na ostružiny. Jako vždy vybaveni kočárkem i nosítkem, kdyby náhodou. Vyrazili jsme ráno, kdy na kočárek bývá spoleh. Tentokrát nebyl. Plakala a plakala, až šla do nosítka. Venku bylo ale děsný vedro. Mohla spát hezky ve stínu, odkrytá pod stromem v kočárku. Ne. Ona bude radši zpocená a zkroucená v nosítku.

Občas obědě si říkám, tak pro jednou si s ní lehnu a dáme si šlofíka obě. Tak to ne, maminka spát nesmí. Sosá a sosá, až mě zas chytnou kyčle, ale usnout? To ne, odkrknout, vykadit a šup do nosítka. Spi, když spí dítě. Tak to leda, že by nás tatínek vezl v kočárku obě, nebo že bych to zvládla v sedě na balonu. I k tomu se možná dopracuju.

Tak já zas napíšu holkám, jak to dneska vypadá u nich.